Flóra a fauna


Květnatec Archerův

Vzácná břichatkovitá houba květnatec Archerův (Clathrus archeri) patří k zavlečeným druhům naší mykoflóry, pochází z Austrálie a okolních ostrovů. Do Evropy se dostala se zásilkou bavlny a poprvé byla nalezena ve Francii v r. 1914.

V České republice byla tato houba poprvé objevena až v roce 1963 na Prachaticku a od té doby se u nás pomalu šíří. Plodnice vyrůstá z vajíčka, které je téměř do poloviny skryté v půdě. Při dozrávání se plodnice otevírají a svým tvarem připomínají mořské hvězdice, mají 4 až 7 ramen, která jsou až 12 cm dlouhá.

Ramena jsou pokryta tmavými skvrnkami nepříjemně páchnoucího slizu, kterým na sebe lákají hmyz. S touto exotiockou houbou se můžeme setkat od května do listopadu v listnatých a smíšených lesích, na loukách i v zahradách.


Orel mořský

Orel mořský (Haliaeetus albicilla) je největší dravec vyskytující se v Česku a zároveň největší evropský orel, rozpětí křídel dosahuje až 2,5 m. Létá s nataženými ručními letkami křídel. Staří ptáci mají žlutý hákovitý zobák a krátký bílý kýlovitý ocas. Mladí jedinci mají tmavě zbarvený zobák i tmavší ocas. Neopeřené nohy jsou žluté. Samec a samice se navzájem liší pouze velikostí.

Délka těla orla mořského dosahuje 69-92 cm, hmotnost u samce cca 4 kg, u samice 7 kg. Rozpětí křídel může dosahovat až 2,5 m. Zbarvení tmavohnědé jen ocas bílý, případně i jiné světlejší oblasti na hlavě a krku. Za letu se snadno pozná, podle charakteristického vzhledu dlouhých širokých křídel s roztaženými ručními letkami. Ocas je klínovitý, jeho zbarvení se v průběhu života výrazně mění. Přechází od hnědé mladých ptáků, přes hnědobíle mramorovanou k bílé barvě s hnědými okraji rýdovacích per u pohlavně dospělých jedinců. Podobně postupně světlá starším ptákům nejen hlava a hruď, kde může původní hnědá (bíle kropenatá) barva přejít až do hnědožluté, ale i zobák, který z hnědé přechází v jasně žlutou.
Hlasem je zdaleka slyšitelné „kjikjikjiklieklikklik“ samec má vyšší hlas, než samice.

Orel mořský pohlavně dospívá ve 4 - 5 letech. Hnízdí velmi časně a zásnubní lety mohou začínat již v prosinci. V lednu a únoru probíhá stavba hnízda a v druhé polovině února již snášejí vejce. Samice snáší nejčastěji 2 bílá vejce na kterých sedí střídavě oba rodiče po dobu cca 38 dní. Mláďata zpočátku krmí jen samice, která jim potravu trhá. Později si s kořistí poradí sama a předkládá jim jí i samec. Doba krmení na hnízdě je asi 70-75 dní. I po opuštění hnízda se mláďata zprvu zdržují poblíž a rodiče je krmí ještě alespoň měsíc.

Hnízdí na okrajích zatopených území, v jezernatých a rybničnatých oblastech. Hnízdo je obrovská stavba z klacků a proutí umístěná na stromech převážně v blízkosti vody. Průměr hnízda může dosahovat i 100-160 cm. Orli je využívají opakovaně, i když mohou v různých letech několik hnízd střídat. Každý rok hnízdo trochu dostaví, takže po několika letech může dosáhnout výšky dvou metrů a hmotnosti několika set kilogramů.

V potravě orla mořského výrazně převažují ryby a vodní ptáci, méně i různí savci. Zvláště v zimě nepohrdnou ani mršinami. Složení potravy se mění v průběhu sezony, zvláště po zamrznutí rybníků nedokáží ulovit dost ryb. Denně potřebuje cca 700 g potravy.

Loví většinou v letu ryby, které jsou těsně u hladiny, vodní ptáky loví pouze z vodní hladiny, letících si nevšímá. Jeho kořist mívá nejčastěji 1-2 kg, ale unese i šestikilový úlovek.

V České republice v současné době (první desetiletí 21. století) pravidelně hnízdí zhruba 30-35 párů. Zimujících ptáku je však mnohem víc (tyto počty přesahují 150 jedinců).

V druhé polovině 19. století zanikla poslední hnízdiště v Čechách, na Moravě až ve 20. letech 20. století. Dlouhá desetiletí zde orli jen zimovali. Největším zimovištěm byla Třeboňská pánev. Díky snahám ornitologů a orgánů ochrany přírody se nakonec povedlo dosáhnout toho, že orli na Třeboňsku opět zahnízdili. Žíjí i na Kladenských haldách. První mláďata byla průkazně vyvedena v roce 1986 rodiče byli jedinci odchovaní v zajetí. Patrně zde už před tím hnízdili i ptáci z divoké populace. Dnes se hnízdiště vyskytují i na Českobudějovicku, Jindřichohradecku, Českolipsku, Nymbursku, v Lužických horách a na jižní Moravě.
 

Orla mořského, který nemá v naší přírodě přirozeného nepřítele, může ohrozit jedině nezodpovědné chování lidí. Orli jsou v časných fázích hnízdění citliví k vyrušování, takže přítomnost lidí v blízkosti hnízda může vést až k jeho opuštění. Při těžbě dřeva může dojít ke zničení hnízdiště.

 

Mloci a čolci

Přestože v knize Karla Čapka "Válka s mloky" se její hlavní hrdinové nepozorovaně šíří, postihl předlohu jeho fikce, mloka skvrnitého a jeho příbuzné čolky, v naší přírodě pravý opak. Všechny u nás žijící druhy se dostaly do seznamu živočichů chráněných zákonem. Zkuste na chvíli překonat svůj možný odpor vůči těmto tvorům a podívejte se s námi k nim domů.

Mlok skvrnitý   (Salamandra salamandra L.)

Zřejmě každý zná mloka skvrnitého přinejmenším z knižních ilustrací. Jeho výstražné černé zbarvení s různě velkými žlutými skvrnami má upozornit na to, že při ohrožení vylučuje z příušních žláz (nazvaných parotidální) jedovatý výměšek stejně jako v menší míře celá pokožka. Výměšek se skládá z řady silně jedovatých alkaloidů ochromujících srdeční činnost. Kožní jedy chrání jeho citlivou pokožku před bakteriemi, plísněmi a infekcemi, které by mohly omezit kožní dýchání. Je převážně nočním zvířetem a za dne ho uvidíme většinou za deště anebo po něm.

Mlok doplácí na svojí vybíravost při volbě prostředí, v němž žije. Obývá jen  lesy s původním složením dřevin a s čistými potůčky. Ničí ho tedy umělá hnojiva, pesticidy a změny skladby lesy způsobené člověkem za poslední staletí. Zato můžete vzít mločí jed na to, že prostředí, kde tohoto lesního samotáře potkáte, je opravdu čisté a mlokovi zjevně svědčí - dožívá se totiž až pětadvaceti let, což je na obojživelníka hodně. Dospívá ve čtyřech letech života. Jeho žití jde tedy zjevně podobným tempem, jakým se sám pohybuje po zemi.

Čolek obecný   (Triturus vulgaris L.)

Základní zbarvení jednoho z našich méně nápadných čolků je hnědošedé až světle žlutohnědé. Oranžová barva se u něj omezuje na nevýrazně ohraničený pruh na břiše. Zbarvení doplňují tmavé skvrny. V době rozmnožování se u samečků objevuje výrazný ploutevní lem.
Čolek obecný se vyskytuje hlavně v nižších nadmořských výškách, ale můžete ho potkat až do výšky kolem 1000 metrů nad mořem. Naše území bylo tímto druhem obýváno téměř souvisle. To je dnes bohužel již minulostí. Chemizace zemědělství, vysoušení mokřadů a zánik mnoha lokalit v důsledku činnosti člověka - to všechno se podepsalo na zařazení čolka obecného mezi silně ohrožené živočichy. Dnes se tedy vyskytuje hlavně v zachovalejších částech přírody.

Čolek horský   (Triturus alpestris L.)

Je podobně velký jako čolek obecný (samička, která je větší, dosahuje maximální dělky 11 cm) má však výraznější zbarvení. Mimo dobu rozmnožování je hřbetní strana samečka těla šedá až červenavá, často matně skvrnitá. Na břiše je čolek horský žlutooranžový až ohnivě červený. Na "svatbu" si samečci oblékají na hřbety modrošedé barvy, často s výraznou mramorovou kresbou. Samičky mají hřbet zelenavý, světle nebo tmavě šedý až černý. Zbarvení doplňují tmavé skvrny. V době rozmnožování se u samečků objevuje výrazný ploutevní lem.

Životní cyklus čolka horského je podobný jeho příbuznému - čolkovi obecnému. Na řadě míst sdílejí i společný domov - rybníky, mělčí kaluže či potoky. Stejně tak lze čolky horské potkat ve společnosti čolků velkých. Vyskytují se i nad horní hranicí lesa, ale byl zaznamenán i na Křivoklátsku v nadmořské výšce 300 m.

Ve svém vodním období mají hladkou kůži, v suchozemské formě jemně zrnitou.

Čolek hranatý   (Triturus helveticus L.)

Tento druh čolka obývá podobná stanoviště jako čolci obecný a horský. Vyskytuje se od nížin až po nadmořskou výšku 1400 m (ve Španělsku byl nalezen i ve výšce 2000 m n. m.). Zbarvením je daleko méně výrazný nežli čolek horský. Hřbetní strana těla bývá žlutá, olivová až světle hnědá, tamvě skvrnitá s mramorováním. Břišní stranu má bělavou se slámovitě žlutým středem. Pozná se také podle podle od týlu až po ocas vysokého nepřerušovaného lemu na samčím hřbetě v době páření. Je to drobný, štíhlý čolek s podlohlou hlavou.

 

Vážky

Počet druhů na světě (v ČR): 5500 (71)
Délka těla: 20 až 150 mm, rozpětí křídel 18 až 190 mm
Znaky: Křídlatý často nápadně zbarvený hmyz s velkými křídly s hustou žilnatinou. Křídla mohou být barevná i čirá, na předním okraji křídel mají malou skvrnu zvanou plamka. Mají velkou hlavu s výraznýma očima a kousacím ústním ústrojím. Tykadla jsou velmi krátká. Nohy jsou dlouhé a směřují dopředu, což slouží k uchopování kořisti. Hruď je mohutná, obsahuje totiž silné svaly pro pohyb křídel.

Rozeznáváme dvě velké skupiny (podřády)

  1. motýlice (Zygoptera) - motýlice, šídlatky, šidélka aj. - Mají širokou hlavu s očima daleko od sebe. V klidu skládají křídla k sobě.
  2. šídla (Anisoptera) - šídla, vážky, lesklice, páskovci aj. - Mají kulatou hlavu a oči mohou být na temeni spojené. V klidu křídla neskládají.

Stanoviště: V okolí sladkých vod, při lovu však mohou doletět i daleko od nich.
Způsob života: Jako dravci loví především jiný hmyz (mouchy, komáry aj.) Většina druhů dobře létá, na krátké vzdálenosti dokážou vyvinout rychlost až 56 km/h. Zatímco motýlice a šidélka čekají na vhodnou kořist na vegetaci, vážky a šídla se zdržují ve vzduchu. Kořist loví za letu, při lovu se orientují dobře vyvinutým zrakem, některé druhy dohlédnou až na několik metrů.

Samci některých druhů mají svá teritoria, která brání proti vetřelcům vlastního i cizích druhů. Jiné samce zahánějí chrastěním křídel.

Potrava: Jiný hmyz, larvy loví také červy, perloočky a další drobné vodní živočichy.
Rozšíření (výskyt): celosvětový, s výjimkou velmi chladných oblastí.

 

zpět ...